Vznik Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského
Stránka 2
Jak Svatá Maria Latina, tak Svatý Jan byly pod vedením latinských mnichů (pravděpodobně benediktinů). Všechny tři ústavy tvořily „celek", označovaný výrazem „Špitál Jeruzalémský".
Jeruzalém kolem roku 1150
Během dobývání Jeruzaléma křižáky v roce 1098 byl Gérard Tenque, také nazýván Tunc, Turn, Thon nebo podobně, náčelník „Špitálu Jeruzalémského"; byl později jmenován „mistr špitálníků" („Maitre des Hospitaliers"). V něm vidí Johanity jejich zakladatel (jako správce Svaté Marii Latiny), a dilo Armorial de l'Ordre de Saint Lazare uvede ho na seznamu svých velmistrů jako „Gérard de Thoms, provengal, né dans l'Isle de Martegas". Eugen Vignat píše ve svém standardním díle „Les lepreux et les chevaliers de Saint-Lazare": „Když Bohumír Bouillonský se zmocnil města Jeruzaléma v roce 1098, byl francouz Gérard z Martigue už mistr bratrstva Svatého Lazara a správce špitálu Naše milé paní v Jeruzalémě ..." Společenství, které představoval „Špitál Jeruzalémský” nebylo na trvalo. Brzo našel každý špitál (asi se pokusili myslet na evropské specializace) latinského království svoje vlastní úkoly. V roce 1112 založili špitálníci Svatého Jana své vlastní bratrstvo, které mělo předpisy Gérarda Tenque, a tyto potvrdil dne 15. února 1113 papež Pascalis II., původně benediktin z Cluny.
Už 1121 z tohoto bratrstva vznikne vojenský řád, který později vstoupil do dějin pod ilustrovaným jménem Johanité, později Rhodeští nebo Maltézští.
Špitálníci Svatého Lazara, tato orientálsko-basiliánská společnost od „lazaretu", se věnovala dále především malomocným. Ve stejné míře, jak tato hrozná nemoc pokračovala mezi křesťanským vojskem a stále více rytířů napadala, vzrůstal význam řádu svatého Lazara, který přijímal malomocné všech řádů do vlastních řad.
Jeruzalémské království a ostatní
křížácké státy v době svého největšího
rozmachu (kolem roku 1135)
V roce 1118 byl založen první čistě vojenský rytířský řád - templáři. Už o tři roky později následují Johanité pod Raimunden z Puy. „Militarizace" Řádu svatého Lazara pokračuje pomalu a postupně, a také není západní (prostřednictvím příkazů) - ale orientální (prostřednictvím synod) - (v důsledku příchodů stale více malomocných rytířů z jiných řádů). Dějiny a charakter Řádu svatého Lazara upřednostňují pohotovost přijímání nových podnětů, přizpůsobivost a toleranci před předepsanými nařízeními. Tak vstoupili do domu Řádu svatého Lazara všichni templáři, kteří měli malomocenství. O tom existoval dokonce řádový předpis. Tam dostali templáři řádový oděv lazaretský, ale přirozeně dodržovali své vlastní řádové předpisy; podobné zkušenosti měli Lazariáni sice také s malomocnými, kteří pocházeli z jiných řádů; nemluvě o jiných nemocných, kteří nepříslušeli k žádnému řádu a často byli také ženatí. Můžeme rozhodně tvrdit, že „vstahy mocných" v Řádu svatého Lazara už byly tehdy jako dnes následující: moc byla jednak u generální kapituly (celkem z této pestře smíchané společnosti malomocných, invalidů a zdravých měl mít každý právo, aby dostal slovo), jinak u náčelníka řádu, který jednou zvolen, také musel mít nutnou autoritu nad tímto mimořádným rytířským řádem.
Rozmanitost členů při vzniku Řádu svatého Lazara způsobila také dlouhý čas určitá nejistota o charakteru řádu: byl latinský nebo orientálský, náboženský nebo světský?
Čas proměny špitálního rádu svatého Lazara do vojenského řádu je v době vlády krále Balduina IV., který sám byl malomocný. Po smrti krále Amaury dne 11. července 1174 třináctiletý Balduin - už tenkrát malomocný - začal vládnout. Čtyřiadvacet let trpěl král touto hroznou nemoci. Společnost mu stalé dělali rytíři svatého Lazara. Pod vedením tohoto krále byly svaděny nejslavnější bitvy v dějinách Sýrie, která byla pod nadvládou Franků. V bitvě u Montgisard bojoval Balduin IV. Malomocný s 500 rytíři, 80 Templáři a 2500 pěšáky proti 3000 mamelukům Saladina a dobyl dne 27. listopadu 1177 nejkrásněji vítězství křížáků. Smrt krále Balduina IV (v roce 1185), kterému rytíři svatého Lazara zachovávají čestnou památku až dodnes, tak jako králi Ludvíku IX. Svatému, vedl o dva roky později k ztrátě Svatého města. Dne 2. října 1187 padl Jeruzalém do rukou Saladina. Dobyvatel ukázal pravou orientální velkorysost: osvobodil nejen nemocné a chudé, ale daroval ze své pokladny peníze.
Jak to vypadá, pro Řád svatého Lazara byl odchod ze Svatého města zvláště těžký; v každém případě zůstal u svého jména jako „Řád svatého Lazara Jeruzalémského".
Pramen: z knihy "Memento", Autor: + Erich Feigl, vydaná kancléřským úřadem velkopřevorství Rakouska les Ordre Militaire et Hospitalier de Saint-Lazare de Jerusalem, Vídeň, 1978, strany 17 až 20.
Poslední aktualizace dne 14.12.2017
Tato stránka byla staĹľena za 0.0008 vteřiny.
Bookmark Buttons
